režisérka, autorka, textařka se narodila v Karlových Varech. Začínala jako tanečnice. Během svého angažmá v ND v Brně vystudovala operní zpěv na brněnské konzervatoři a věnovala se studiu choreografie u Pavla Šmoka na HAMU. Přestože se od devadesátých let 20. století pracovně orientuje převážně na činohru, můžeme v jejích režiích hudební i tanečně-choreografickou zkušenost vystopovat. Důraz na herce, velká péče věnovaná stylizaci pohybu na jevišti a důležitost hudební stránky inscenace dokonce její režie charakterizují. V centru nestojí jen text, ale celý jevištní obraz. V tom možná můžeme spatřovat vliv nonverbálního tance. Jméno Věry Herajtové ještě jako choreografky je spjaté s jednou z prvních porevolučních velkých muzikálových produkcí Les Misérables (Divadlo na Vinohradech, 1992). Pak už spíše jako divadelní režisérka a umělecká šéfka měla možnost formovat tvář Městského divadla Zlín (1992-1999) a Západočeského divadla v Chebu (2001-2005). Sází na poctivou hereckou práci, příběhy a silná témata. Jako hostující režisérka zanechala svoji stopu v českých i moravských divadlech, rozruch vzbudila inscenace Williamsovy hry Tramvaj do stanice Touha v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. (citace: Vladimír Just / Literární noviny) ... Williams, který mě doslova nadchl a budu z něj ve svých divadelních sloupcích v těchto novinách ještě hodně dlouho těžit, byla Tramvaj do stanice Touha v NDM v režii Věry Herajtové. Přepis do současnosti se i tentokrát konal ve smyslu větší krutosti klíčových postav: Fišarův Stanley je dokonalým koncentrátem všech pocitů, předsudků a fóbií „většinové společnosti“ vůči jakémukoli druhu jinakosti, z něhož roste xenofóbie a rasismus. Podnětem jsou však často docela nevinné, přirozené a „zdravé“ reakce organismu, který se brání proniknutí cizího živlu do svého hodnotového teritoria. Zvláště když ten živel je tak nesnesitelně afektovaný. Doslova: strojený a předstírající něco jiného, než čím (kým) je. A opět: neznám dokonalejší koncentrát takové jinakosti, než je Williamsova Blanche Dubois. V Ostravě ji však hraje, a to je hlavní posun představení oproti předloze – posun po mém soudu zcela po duchu, byť nikoli po liteře hry -, vycpaný herec s parukou, Milan Kačmarčík… Ostravská Blanche Dubois je tedy travestit – to je vražedné Blanchino tajemství, které bez jediné textové změny ( ! ) sdělí Stanley nápadníkovi Mitchovi (tuto křehčí, nesmělou variantu koncentrovaných většinových pocitů hraje znamenitě Tomáš Jirman). Posun je tak dalekosáhlý (a zároveň riskantní), že si zasluhuje, stejně jako další podněty z Ostravaru, samostatnou úvahu v jednom z příštích sloupků. Zatím jen závěrem tolik: Kačmarčíkova Blanche, to je výkon, jaký jsem na českém divadle neviděl snad celá desetiletí. Ani stopa po „homosexuální“ šarži, po koketérii s publikem. Tragikomedie „jinakosti“, masky a podstaty, pozérství a citu zůstává zachována až do konce představení, kdy jsem po dlouhé době intenzivně pocítil to, co Aristoteles nazývá katarzí. Věra Herajtová má na svém tvůrčím kontě více než stovku divadelních inscenací. Mnohé z nich (např.: Krvavou svatbu, Probouzení, Rút, Júdit, Zkrocení zlé ženy, Obchodníka s deštěm, Vzdálené ostrovy, Věc Makropulos, Zločin a trest, Dona Juana a Fausta, Tramvaj do stanice Touha a další) prezentovala na přehlídkách (např.: ve Zlíně, v Ostravě, Hradci Králové a Praze), kam byla se svými inscenacemi pozvaná. Kromě zásadních režijně-dramaturgických úprav divadelních textů a dramatizací píše divadelní hry převážně ve verších (např.: Médeia – Nadána přízní Bohů). Napsala několik původních muzikálů pro děti i dospělé (O princezně a hrášku, O třech přadlenách, Vánoční koleda, Straka v říši entropie, Joj, Mama Roma!) Většinou spolupracuje s hudebním skladatelem Tomášem Alferim. Píše písňové texty. Naposledy (r. 2022) přebásnila do češtiny deset šansonů Édith Piaf. Sdělení příběhu, hudba, fantazie, rytmus slova i pohybu jsou pro její tvorbu zásadní symbiózou. Věnuje se také pedagogické činnosti. Učila ve Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění pohybovou výchovu a herectví. Rovněž v Praze vyučovala herectví ve Vyšší odborné škole herecké. Od roku 2017 vyučuje dramatiku, umělecký přednes a tvůrčí psaní v ZUŠ Ilji Hurníka v Praze. Mezi herci je známá svou precizní přípravou, lidským přístupem a smysluplnou prací, která bývá přesně zacílená a přesto, nebo právě proto, dopřává hercům prostor ke svobodné a vzájemné tvorbě. Při práci se studenty (stejně tak s herci) se snaží, aby se rozvíjeli individuálně. Je pro ni podstatné neustále se v životě učit nové věci, být „na příjmu“. Neumí stát na místě, mlžit a žít z podstaty. K životu potřebuje neustále proudící čerstvý vzduch.